pátek 31. května 2013

USA part I - Nejdelší den mého života!

Letos jsem se rozhodl strávit prázdniny netradičně prací. Plavčíkováním u bazénu. Nezdá se to, ale je to zodpovědná a nebezpečná práce. Asi největší problém bude, abych se nespálil od sluníčka nebo od nějaké bazénové chemikálie, ale možná si to jenom maluju moc palčivě. Ale abych nepředbíhal.

Jednoho dne se rozhodnete. Pak si to minimálně 4krát rozmyslíte a pak podepíšete smlouvy zaskypujete si se zaměstnavatelem a pak už "jenom" poplatky, víza a všechny potřebné dokumenty. Takhle jednoduché to je na papíře. V reálnem životě to zahrnuje i ohrožení života, když se snažíte na americké ambasádě vstoupit do jiných dveří a spoustu dalších úsměvných zážitků.

29. května - 8 hodin ráno - Praha - Crrrr. Budík. Snídaně. Procházka a po 12té hodině vzhůru na Letiště Václava Havla. První airbus si nechám ujet schválně, druhý mi ujede, aby mě nasral a třetí vítězoslavně chytám a přijíždím na letiště 45 minut před odletem. Má to nespornou výhodu, že všichni už jsou odbaveni, takže není třeba čekat v dlouhých frontách. Přestupní místo jsem měl v Londýně a zavazadlo jsem si nechal rovnou v Praze odbavit až do New Yorku na JFK. Takže jedna starost odpadla. V letadle do NY jsem seděl vedle mladého pána. Těžko říct, jestli to byl skutečně osud, ale byli jsme si toho dne souzeni. Prvním náznakem bylo, že jsme oba omylem dostali dvojitou porci vodky do koktejlu. Dalším náznakem bylo, že mi donesl pivo, když si šel pro další sklenku červeného. Během letu jsme tedy vybudovali pevné alkoholické spojení a dokonce jsme prohodili i pár slov. Po výstupu z letadla jsem se okamžitě dostal do světa ňoumů. Akorát ten jediný ňouma jsem tu byl já. Když se mi podařilo najít Airtrain, na druhý pokus vyjet s ním i správným směrem a na třetí pokus dokonce i zaplatit, tak už uběhla pěkná dávka času. To je zajímavá věc, protože v NY plyne čas rychleji. V Praze vám stačí 45 minut a ještě se stihnete před odletem celkem solidně ponudit. V NY za tu dobu možná najdete správnou přepážku. Což mi připomíná, že mi na první přepážce zapomněl policista dát razítko, takže mě z další přepážky posílali zpátky, abych si to nechal doplnit. Než jsem se tam dostal, už byli všichni úspěšně orazítkovaní a všichni policisté se slezli k té jedné přepážce, kam jsem se měl vrátit. Ani vám nebudu říkat, jak jsme se všichni společně nasmáli. Nakonec mi řekli, že budu moci v USA zůstat.

Tou dobou už byly v ČR už asi 4 hodiny ráno a v USA se teprve ty šťastnější začali chystat ke spánku. Když jsem našel subway na moji autobusovou zastávku, tak jsem k svému úžasu potkal opět mého spolusedícího kolegu z letadla. Nakonec jsme spolu strávili příjemnou hodinu v subway a dobře jsme si popovídali. Dozvěděl jsem se něco nového o Možná z toho bude dlouhodobá facebooková záležitost, ale nechci zase předbíhat. Tolik k osudovému muži dne.

NY jako město ve vás něco zanechá. Já to udělal obráceně. Zanechal jsem v NY několik součástek z mého cestovního kufru, z čehož mě vskutku zamrzela hlavně ztráta všech koleček. Naštěstí už na zastávku mého autobusu nechybělo mnoho - pouze kolmo projít dvě anenue. Ale jelikož jsem přišel o dvě a půl hodiny dřív a byl jsem skutečně jet lagged, tak jsem si ustlal na chodníku u plotu. Tolik k osudovému chodníku dne. Probudil mě až řev dvou rváčů 10 metrů ode mě. Remíza. Lehám si do pohodlnější polohy a praská mi další část kurfu. Musím říct, že NY ve vás skutečně něco zanechá... jak odjíždím správným autobusem směrem na Baltimore plnými doušky to vypouštím do toaletní roury.

Noční jízda z NY do Baltimoru je tichá a ospalá. Nejprve než jsem usnul, to vypadalo na nadějné spolusedičcké kamarádství se slečnou z Philadelphie. Studuje divadlo a bude to divadelní manažerka. Líbí se mi, že jí její sudička vyspoilerovala všechny zásadní body už tak brzo. Pochválila mi angličtinu, i když už si nejsem jist, jestli se mi to jenom nezdálo. V Baltimoru už trochu při smyslech vyskakuju a čekám na vyzvednutí, které přišlo a já konečně cítím, že můj kvest se blíží ke konci. A kdo to tehdy tušil, že mě ještě čeká 10h na cestách autem křížem krážem celým Marylandem a několik hodin intenzivní komunikace v angličtině se zaměstnavatelem Brucem, což je vážně fajn chlapík. Na chvíli mě vyložil i v hotelu u jiných plavčíků, čehož jsem hned využil a šel jsem na snídani ve formě švédských stolů. Zadarmo chutná nejlíp.

Na konci dne už mi Bruce říká "John, my friend.". I když u Američanů je těžké poznat, zda to myslí vážně, nebo to říkají jenom tak. Dokonce mi cizí chlapíkdnes v hotelu ve výtahu popřál krásný den a na ulici vás občas cizí lidi zdraví. Všichni vám přejí úžasný a úspěšný den, jako by vás snad chtěli naštvat. Né, je to vážně velmi příjemné prostředí. Jestli mám z USA něco přivézt, tak jsem pro tenhle zvyk! Jsem zvědav, jak to bude vypadat, až nahodím plavčickou uniformu.

Večer kolem 6pm místního času jsem na místě. Bydlím se třemi dalšími plavčíky, které už znám z kurzu v ČR. Jsem tak unaven, že ani slivovici nevytáhnu. Konečně mohu svou cestu po 37 hodinách prohlásit za zakončenou a těšit se na zítřejší volný den než se zařadím mezi další kolegy plavčíky.


PS: A dnes jsem při zaučování zachránil z bazénu malé ptáčátko. Až vyroste, tak ho sním.

Žádné komentáře:

Okomentovat