USA part VI - Historky z podsvětí

Občas přijedu z práce a jsem plný zážitků, který hned musím klukům na bytě vykládat. Často tomu ani sám nevěřím, že se to stalo a mám pocit, že si to snad musím vymýšlet (což je dost zvláštní pocit, jen co je pravda). A občas to musím někam napsat, protože... posuďte sami.

Jelikož to bude takový spíš temnější zážitek, začnu zvesela. Na bazén mi chodí kupa perfektních lidí. Nejradší mám jednu skupinu dětí, kteří mi (světe div se) zpříjemňují den svými vtípky, hláškami a podobně. Naposledy mě doslova rozsekalo, když sarkastickým tónem začala 10tiletá holčina vysvětlovat ostatním, jak vystoupit z auta a co to vůbec znamená a kdy se to dá využít. Lelanie (tzv. Lálá), McKeila (podobnost s McBurgerem čistě náhodná) a rapper Brandon (který má v sobě krev indiána, Ira a Američana a ještě někoho - otázku, jak k tomu došlo jsem si schoval na jindy) už tedy znám jménem, dostal jsem od nich zmrzlinu a zítra mi prý donesou pár cárů pizzy. Dále se vyžíváme v používání tzv. "catch frazes". Nejradši mám "No shit, Sherlock!". Dále mi na bazén chodí pestrý mix různých lidí, se kterými v dobrém vycházím, dobře se s nimi povídá, dávají doporučení na výlety, nabízí se na výlety, odvozy atd. Zkrátka jsem krásně zapadl (a co mohu soudit od povídání ostatních kluků, mají to všude stejné).

V sobotu ke konci směny dorazila postarší paní. Už když řekla první slovo vycítil jsem problém. Respektive alkohol. Ale jinak proběhlo setkání vcelku přijemně, popovídali jsme si, dokonce jsme se i zasmáli. Pak se ale obořila na Lelanie, že má nevkusné plavky, tak už jsem směřoval bazén k uzavření. Takže po deseti minutách bylo vypakováno. 

Neděle už byla výživnější, když opět ke konci směny přiběhla, tak se mě ptala (velmi hlasitým a důrazným tónem), co tu dělám. Nechtěla zkousnout, že by někdo dobrovolně jel na prázdniny do Lexington Parku  (což je tedy názor, který slýcháme od všech lidí, se kterými se dáme do řeči). A vypadlo z ní, že jsem určitě špion z Ukrajiny a mám donášet informace z nedaleké vojenské základny. Připadalo mi to jako celkem dobrý vtip, ale rychle mi došlo, že to myslí vážně, když začala sprostě nadávat a křičte. Když se otáčeli i lidi z bazénu, tak jsem zase začal zavírat a pomalu paní přesvědčoval, že skutečně nejsem špión. Nakonec jsme debatu uklidnili a začala mi vykládat, že ji nevzali k armádě, ale je zatraceně dobrá s nožem. Přibližně v těch momentech už jsem začínal cítit trochu nepříjemné šimraní v podbřišku. Ne, nebyla to vytekájící moč ani zapíchnutý nůž, ale začal jsem být trochu nervózní. Pak ale přišel nějaký známý oné paní a odvedl jí domů. No, říkal jsem si, že má paní dobrou představivost, když se napije, a příště už ji nebudu pouštět do areálu, pokud bude opilá. Nedělal jsem si z toho nijak těžkou hlavu. V pondělí je bazén zavřený a v úterý měl na mém bazénu službu Honza, tak jsem ho na ní upozornil, ať je v jejím případě opatrnější, kdyby se objevila. Hned jak dojede ze směny domů, tak se ptám, jestli se ukázala. Ne. Opět mi to klidu nepřidalo. Přirovnal bych to k černé vdově, kterou má ve skladu na bazénu Tomáš. Když vejde dovnitř a vdova je na svém místě, je v klidu. Ale když tam není, tak je čas na obavy. 

Dnes jsem tedy dorazil do práce a první přichází můj kamarád Richard (Je mu asi 60, pracoval v muzeu a zoo a vždycky tak na hodinku mě zabaví svým povídání a je to neskutečně fajn. A je mi ještě sympatičtější protože říká, že Amerika je kraj založený na největší krádeži v dějinách. Mohl by dělat scénaristu South Parku.) Říká, že je rád, že jsem zpátky. Překvapeně odpovídám, že jsem měl jenom klasický den volna a že tu budu celé léto. Pak mi začne vysvětlovat, že si myslel, že jsem dal výpověď kvůli oné paní, která se ukázala býti jeho sousedkou, se kterou nemá nejlepší zkušenosti (od těch dob, co mu říkala, jak by mu rozbila hlavu o zeď) a mnoho dalších se kvůli ní už dávno odstěhovalo. V nějakém mezidobí na ní totiž náhodou narazil a dozvěděl se od ní, co všechno na bazénu během víkendu prováděla a když mu řekla, že "konfrontovala" i mě, tak se zděsil a myslel si, že už mě tu nikdy neuvidí. Po chvíli se dozvídám, proč se během Honzovy směny ona paní neukázala. V pondělí ráno ji zatkla policie. Řekl mi, ať rozhodně zajdu na informace a řeknu jim o víkendu, protože vyhrožování se v Americe nedělá. Zrovna jsem tam stejně něco potřeboval, tak tam zajdu a svěřím se, že nechci dělat problém, ale měli jsme o víkendu incident. A tak to vypadá, že paní nejenom, že je zatčená, ale bude brzo vystěhovaná a můj zaměstnavatel bude sepisovat moji oficiální výpověď. Takovou kocovinu by nechtěl zažít asi nikdo.

A poučení na závěr? Nezahrávejte si se špióny z Ukrajiny. No shit, Sherlock!

USA part V - College párty a život v Lexington Parku

Tímto příspěvkem se dostáváme trochu do chronologického chaosu. Ale věřte tomu, že po téhle párty už je možné všechno. Odehrálo se to 8. nebo 9. června, pokud mě paměť neklame. Jak tak nad tím přemýšlím, tak to vlastně proběhlo během obou dní.

Honza se dozvěděl, že v nedaleké (autem nedaleké) hospodě budou mít absolventi univerzity v St. Mary jakýsi sraz po roce. Kdo viděl poslední díl American Pie, tak ví, co taková věc může znamenat. Takže hned po příchodu z práce mi kluci oznámili, že dnes se jde ven! Plán byl vcelku jednoduchý. Dojdeme do hospody Green Door (Brňákům se možná vybaví známé Zelené dveře. Ale 10 rozdílů byste tu našli) a pak se uvidí. Plni nadšení a s plnou lahví jabkovice jsme se vydali na cestu. A byla to dlouhá cesta, během které jsme jabkovici mnohokrát zakusili. Když jsme po nějaké té hodině dorazili do hospody, čekala nás zasloužená odměna. Plný podnik, párty v plném proudu a bezvadná atmosféra. První pivo (samozřejmě jenom 0,3l) a šedesát korun prosvištělo vzduchem. První rundu na sebe vzal Martin. Pokud se ale dobře pamatuji, tak to byla naše první a poslední placená runda. Asi po třech minutách už jsme se seznámili s prvními lidmi. Hned si všimli našich mikin od agentury Czech-Us a zaujalo je to. Od té doby se mi v rukou objevovalo jedno pivo za druhým a ani pořádně nevím, odkud se brali. Každopádně hospoda to byla parádní a dokonce tam měli strop, na který se píšou křídou vzkazy. Dali jsme si předsevzetí, že se tam jednou s křídou vrátíme. Ale jestli se nám někdy za náš pobyt podaří v Lexington Parku sehnat křídu, to je otázka.

V průběhu večera jsme se tedy seznámili s velkou spoustou lidí i absolventů univerzity, kteří se sjeli z celého širokého okolí jenom kvůli tomuto jedinému dni. Když už jsme měli chuť na rozdávání přišla na řadu naše jabkovice. A v tu chvíli se ukázalo, že si nikdo z nás neprostudoval důsledně manuál k Americe. Když jsme nabízeli naše pití našim již tehdy známým, vše bylo ok, akorát nás upozornili, že musíme být opatrní, aby nás neviděla obsluha za barem. No problémo, to přece známe hodně dobře z Čech. Ale když jsme si vyšli ven před hospodu a začali jsme nabízet panáčka jabkovice ochrance, začalo to být trochu podezřelé. Naštěstí byli všichni opět při smyslech a tak nás naši přátelé nejprve upozornili, že v Marylandu se nemůže pít nikde na veřejnosti (nebo existují snad jenom 2-3 místa, kde to možné je). Takže policie se nevolala a alkohol se nezabavoval. Chvilkovou nervozitu z tohoto zážitku prořízl až místní rybář, který nás vyzval, ať se jdeme společně schovat za roh. To mě uklidnilo, protože všechno bylo zase při starém dobrém českém režimu. Jabkovice rybáře odrovnala, přestože říkal, že je to profesionální píč. Jsou tady zvyklí na mnohem slabší alkoholy. 

Pomalu se blížila zavíračka a museli jsme tedy vymýšlet záložní plán. Proslýchalo se všude, že pokračování je přímo na kolejích univerzit v St. Mary, což nám přišlo jako skvělý nápad. A s každým dalším pivem to bylo lepší a lepší. Jiný chlapík se nabídl, že nás odveze klidně zpátky do Lexington Parku. Když jsme se ale dozvěděli, že na koleje jede párty bus zadarmo, tak bylo rozhodnuto. A šílená noc mohla začít. Nejlépe to vystihuje asi následující video, které pro vaše naše potěšení sestříhal Honza Dobrovolný. Skutečně jsem si celou noc připadal jak v nějakém americkém filmu. Všude byli ledničky plné piva a všude se pařilo a slovy to ani nejde popsat. Dokonce se nám i podařilo přespat na kolejích. Ráno kolem sedmé hodiny mě budí Honza, že bychom asi měli vyrazit dom, protože za pár hodin nám začíná směna. Přede dveřmi nacházíme spícího Martina, který šel v noci na záchod. Musím říct, že to bylo úžasné ráno a dvě hodiny pochodu zpátky nás pořádně probraly. Když jsme někomu řekli, že se vracíme z párty, hned nám nabízeli pivo. Škoda jen, že jsme byli celou noc upozorňováni, že takovouhle párty zažijeme v okolí Lexington Parku jen párkrát do roka a nemáme si na to zvykat. Zábava zkrátka nepřijde za námi, ale my musíme za ní. Lexington ale nabízí spoustu jiných zážitků. A máme tři měsíce na to, abychom je všechny objevili.

A zkouším skutečně všechno. Včera (tj. 17. června) jsem se byl podívat do jednoho z místních kostelů. Novou tvář už tam asi dlouho neviděli, tak jsem se tam se spoustou lidí seznámil a vyprávěl jim o sobě, co tu dělám a podobně. Bill byl ze mě nejvíce nadšený a musel dokonce i přivést ženu, aby mi ji představil. Pak v průběhu mše mi dal ruku na rameno a řekl, že mi děkuje. Pak se mě zeptal, jestli nechci jít číst z Holý Bible. To jsem tedy odmítl, ale jeden výtisk jsem si domů stejně odnesl. Každopádně mše byla skutečně úžasná. Přestože jsem jako správný Čech ateistou a nevěřím, že existuje pouze jedna správná cesta, jak něco dělat, tak se mi to velmi líbilo. Obzvlášť část, kdy si dopředu pozval farář všechny malé děti a ukazoval jim svoje 50 let staré hračky a učil je něco o citové hodnotě obyčejných věci. A navíc měl parádní smysl pro humor. Obzvláště dobré mi přišlo, že nemusí držet celibát, takže sám má děti. Tak aspoň v mých očích mnohem stoupla váha jeho slov, když poučuje o životě a nabízí svůj náhled na svět. A celou dobu se to prokládalo zpěvem písní, které se promítali na plátno. Takže už víme kam na karaoke. Celkově to byla moc příjemná zkušenost a zahřálo to u srdce. Možná budu v objevování dalších kostelů ještě pokračovat. Připadám si trochu jako v GTA. Mohl by to být simulátor života v Americe. I ty lidi tady vypadají stejně.

Dnes se dostávám k aktualizaci blogu, protože mám day off a zase prší. Taky jsem si dnes konečně vyzkoušel longboard, který Tomáš dostal od jednoho ze "zákazníků" u něho na bazénu. A už jsem na něm dokonce udělal první krůčky. A měl jsem jet s naší kamarádkou Kelly omrknout město, ale zdá se, že se porvala se sestrou a má něco s obličejem a možná se bude muset natrvalo odstěhovat. Kdo hrál GTA, byl by tu jako doma... Tak zase příště :)

USA part IV - Tornádo v hajzlu

Odpusťte mi ten nevhodný název článku normálně se hrubým a sprostým výrazům vyhýbám. Jako každý druhý samozřejmě. Muhehe.

Včera jsme tu měli tornádo. A bylo z toho celkem všeobecné pozdvižení (nejen mezi lidmi ale obecně všechno to pozdvihlo). Měl jsme zrovna den off a ostatní kluci pracovali na bazénech kousek od našeho bytu. Lenošení mě toho dne přemohlo a od sledování filmu mě vytrhl sirénovitý zvuk. Rozpátral jsem se po jeho zdroji. Nejdřív jsem měl dojem, že se někomu vybil notebook, protože jsem přepojil prodlužku jinam. Muhehe. Ale zdrojem byl náš americký mobil. A byla tam emergency message, abychom si okamžitě našli úkryt. Jelikož jsme za poslední týden dostali asi tři takové smsky,tak jsem byl jako "kamóóón". Při pohledu z naší verandy to vůbec nevypadalo a nebezpečí bylo vyhlášeno jen na dvacet minut. Zase planý poplach říkám si a pokračuji v relaxaci. Další vyrušení mi přivodilo krátké zhasnutí žárovky v kuchyni. Kontroluji tedy internet a zprávy o tornádu v Lexington Parku. "How likely: Observed. How soon: Immediately. How severe: Extreme." Pokud existuje nějaká americká verze "slov před smrtí" myslím, že tohle se tam řadí. První co mě napadlo bylo vyběhnout ven a dát vědět klukům, protože přeci jenom máme jenom jeden mobil. Venku jsem zjistil, že část oblohy, která z naší verandy není vidět skutečně nevypadá vůbec dobře. Pokud byl někdo někdy v Mordoru, tak ví o čem mluvím. V době kdy přibíhám k Martinovi už vylézá paní z officu a říká nám o tornádu a ať zalezeme dovnitř za nima. Martin ještě musí odmítnou jednu paní, která se se svým dítětem vydala navzdory obloze a větru, do bazénu. Když jí řekl, že bude tornádo s překvapený "ok" se otočila a klidně se vydala na opačnou stranu. Ale nechtěl jsem svoji alert misi vzdát tak rychle a ptám se paní z office, jestli ještě stihnu zaběhnout k ostatním naším přátelům, aby o tom věděli. "You better hurry" zní jí z úst a nechává mi odemčené zadní dveře. Běžím tedy naproti bouři a necítím se u toho zrovna dobře. Vítr už začíná být docela silný a já jsem zrovna v tom místě, kdy už nemá cenu pokračovat ani se vrátit. Zrychlím a vidím, že Honzu už taky někdo varuje. Je jasné, že k Tomášovu bazénu už to nestihnu. Ten člověk, který varuje Honzu je náš zaměstnavatel Bruce! Ten člověk se tu objeví, zrovna když by ho nikdo nečekal (naopak když ho čekáme, tak se neobjeví ještě třeba 3-4 dny). Zahnal Honzu schovat se u svého bazénu a bere mě do auta, že pojedeme na hlavní bazén k Martinovi, protože tam chce něco opravit. Ok, nasedám a uvědomuju si, že nemám telefón. Domlouváme se, že si pro něj skočím na apartmán a pak spolu půjdeme zadními odemčenými dveřmi do officu. Když se ale vracím s mobilem udeřila mě děsivá skutečnost (pořád lepší než to, že Bruce udeřil nějaký kus krytu ze střechy), já nemám kartu, abychom se dostali přes mříž k oněm odemčeným dveřím. A taky mi došlo, že mám pořád tepláky a už jsem mokrý na kost. Tak běžíme k předním dveřím officu a ty jsou zamčené. Buším na dveře a Bruce mezitím odemyká auto, že se schováme tam. Když nastupuju, slyším, jak za námi praskají stromy. A tak jsem strávil svoje první tornádo vyklepaný v autě. Když se do auta opřel vítr a i Bruce byl jako "Wooho", tak já byl jako "Oh my f*ing holy s*it!". 

A když to zesláblo vykoukl ze dveří Martin, tak jsme se šli schovat dovnitř do officu. A abyste si nemysleli, že jsme si neužili žádnou srandu, tak tady jedna hláška za všechny: 

- "Cože? Že už je tam hezky??!?"

- "Ne, říkám, že to urvalo kus střechy."

Tornádo tu prý mají jednou za 5-6 let, takže máme docela štěstí, že jsme ho chytli. A jako třešnička na dortu. Dnes jsem celou směnu přemýšlel, jak si jí na konci co nejlépe natáhnout, protože se mi dnes hodilo nějakých pár minut navíc. A ejhle, ucpanej

hajzl a vytopená celá místnost. Zdá se, že osud mě má nějakým zvráceným způsobem rád. A už aspoň víte, proč onen název tohoto příspěvku.

PS: Ticho před tornádem je větší ticho než ticho před bouří.

USA part III - Fejeton o lidové moudrosti, špagetách, americkém duchu, chlóru a Health Departmentu

Je půl jedenácté večer. Asi před půl hodinou jsme se s klukama rozhodli, že už na sebe budeme mluvit jenom anglicky. Takže Futurama už se tu rozléhá pouze v originále, já si zkouším nové nadávky a "kleju jako sklepení" a dokonce jsme i zlikvidovali v celém bytě všechny nápisy v češtině. Nebyla to tak těžká práce, jak to zní. Já usedám k připsání tohoto příspěvku, který má název zajímavější než obsah. Ale jelikož jsem si dal v posilovně před pár hodinama silné americké kafe, jehož chuť tu přebíjíme silným americkým cukrem, tak jsem na správné vlně. Polohuji se tedy k jídelnímu stolu se svou porcí špaget s masovými kuličkami a zeleninou ve formě okurky. Musím přiznat, že několikeré opakování vaření stejného jídla mi prospívá. Konečně (napotřetí) mají ty koule šťávu. A chuť. Doslova do třetice všeho dobrého, jak se říkává. A zároveň dostávám pocit, že není lepšího prostředí pro tvorbu příspěvku.

Dnes jsem pracoval na bazéně, který máme asi 40 vteřin od bytu. Ale je největší, takže nejvíce "busy" jak tady v naší plavčické hantýrce mezi sebou občas laškovně říkáme. Tedy pokud je hezké počasí, což se dnes vydařilo, takže jsem pln očekávání poklidil bazén a vyhříval se na slunci, čekajíc na první zákazníky. Ti se samozřejmě po nějakých dvou hodinách objevili. Už chytám trochu amerického ducha (už mám přeci i americký účet, dawg) a zdravím všechny srdečně a jsem připraven s každým prohodit víc než jenom zdvořilostní fráze. Všechny jsem tedy náležitě pohostil a naložil jim pořádnou dávku chlóru, protože zrovna jak na potvoru na tomto bazénu je poslední dva /tři dny problém udržet správné hodnoty, respektive je to nemožné, takže nám chybí (pool operátorské kecy, bla bla, chemické vzorce, bla bla, latinské názvy, bla bla, stejně by vás to nezajímalo bla bla). Při pochůzce kolem plotu jsem spatřil pána na procházce a hned jsem na něj zamával a pozdravil a probrali jsme, jak se máme, protože tak se to tu dělá. Navíc to byl na pohled sympatický kouzelný dědoušek a tajně jsem si zadoufal, že si přijde povídat i ke mně za plot. I co se nestalo. Sleduji koupače a z tupé zakoukanosti mě vytrhne prohlášení onoho pána, který skutečně přišel, že "voda vypadá krásně krystalově". Hned jsem poznal, že pán je znalec a byl jsem připraven probrat veškeré detaily o tom, v čem se skrývá tajemství našeho úspěchu. Ovšem, když se můj pohled obrátil, trochu mě zarazila visačka na pánově krku. Došlo mi, že to bude asi mnohem větší znalec, než bych potřeboval. A že si skutečně budeme povídat o kvalitě vody. Moje výchozí postavení nebylo zrovna dobré, vzhledem k nedostatečným hodnotám chlóru, i tak jsem ale zavrhl útěk s brekem a hrdě jsem otestoval vodu. Chlór měl být aspoň na 1,5 a byl na 1. Ale jelikož jsem v sobě už tohoto dne probudil amerického ducha vychválil jsem naopak pH tohoto bazénu, jak je neuvěřitelně stabilní a že je to úžasné, že s tím nejsou starosti a jak od rána do večera mám z toho pH jenom radost. Rovněž jsem mu sdělil, že s tím chlórem skutečně dřeme a děláme všechno v našich silách, ale bohužel je teď proti nám počasí (deště, bouře, hurikány) a chybějící chemikálie už je na cestě. A jelikož to byl rozumný a příjemný pán, tak se rozhodl, že mi to tam nezavře, jak by správně měl, když mu slíbím, že ten chlór do dvou dní vyhodíme nahoru. A co čert nechtěl, nakonec padly i správně americké "good joby". No ten americký duch má zkrátka něco do sebe... 

Ale dnešní příspěvek píšu kvůli poučení na závěr. Ten pán mi jenom potvrzuje, že pravidlo se musí spojit s rozumem, aby mělo smyslu a sloužilo pro "spravedlivé" dobro všem. A lidí, kteří to umí, těch si vážím za všech okolností. Ale skutečně nejhlavnější důvod, proč to píšu, je ten, že jsem si díky tomu vzpomněl na jednu naši knihovnice ve škole. I když jste úplně poslední člověk v celé studovně a jsou 2 minuty do zavíračky a zvednete telefonát, tak přiběhne a afektovaným šepotem začne vykřikovat, že tady musí být ticho. Té už ani americký duch nepomůže. Zkrátka mám dojem, že pravidla tu nejsou od toho, aby lidi přestali myslet. S tím na mysli musím tento příspěvek ukončit, jelikož moje klávesnice už nedokáže pojmout více kečupu. Naštěstí bylo vše řečeno. Dobrou noc, moji drazí a ostatní. 

PS: Nejsem už bohužel takový literát, abych poznal fejeton. Ale až se o tomto příspěvku budete ve škole jednou učit, tak si nenechte nic namluvit a vězte, že autor to tak myslel.

PPS: Co se stalo s freevideem? 3:)

USA part II - Rozkoukávání a první zářezy v práci

Po čtyřech plnohodnotných dnech ve čtvrti Aberrly Crest ve městě Lexington Park se opět dostávám k sepsání pár dojmů se života v USA. Bydlím na bytě s Tomášem, Honzou a Martinem. První den jsem měl volno, tak jsem se rozhodl, že si vyrazím nakoupit nějaké železné zásoby, abych se nemusel do obchodu táhnout každý den. A jak nám Bruce vysvětlil, tak v Americe jsou lidé zvyklí nakupov kat minimálně na týden dopředu. Takže každodenní návštěvy potravin zde nejsou vůbec na denním pořádku. Podle toho taky vypadá balení, ve kterých se zboží prodává. Respektive sortiment je velmi pestrý ale není neobvyklé, že si koupíte kilový kvádr sýru nebo galón mléka (Galón není něco málo přes litr, jak jsem si myslel, ale je to cca 3,7 litru - je dobré to vědět, když se s tím pak potáhnete 3km - cca 2 míle. Vůbec tyhle jednotkové převody mi dělají stále celkem problémy. Dokonce i minuty si musíte převádět, protože, když se Američana zeptáte, jak je něco daleko a máte tu kliku, že vám to řekne v minutách, tak ve 100% případů myslí minuty autem. To si musíte převést do minut pěšky nebo do minut na kole. Na tyto převody už ale nejsou žádné oficiální tabulky.) Nakupování mi zabralo celkem hodně času, protože jsem hledal nejvýhodnější ceny a akce a gumový bonbóny (jako vždy ostatně!) a naštěstí se vždycky dal najít velmi slušný kompromis ceny a výkonu (např. máslo značky "Isn't it butter?"). Byl jsem z toho tak nadšený, že jsem odcházel z obchodu asi se šesti taškami. Teprve při cestě východovými dveřmi na mě dolehla tíha absence auta. Ale napakovaný energií (aspoň co se obsahu tašek týče) jsem vyrazil a došel až dom. Cestou mě protroubilo jenom jedno auto, čemuž se docela divím, protože každý "pěšák" je pro Američany tak trochu raritkou. Skutečně používají auto i na naprosto směšné vzdálenosti (dle zážitku kolegy plavčíka i když jedou na bazén, který mají na stejné ulici). Dále jsou Američani alespoň na oko strašně slušní a přátelští. Tomáš dokonce dostal longboard od chlapíka, který se stěhuje a jsou na nás obecně velmi hodní a snaží se nám se vším poradit. Dokonce se nám jedna paní nabídla, že nám trochu ukáže život v Lexingtonu a místa, kam se chodí lidi bavit a doporučila nám, ať si uděláme nějakou uvítací párty na pláži. Takže nás možná nakonec čeká i trocha té zábavy (tedy v jiném skupenství než ve formě práce, ehm). Zatím se totiž pořád rozkoukáváme a na poznávání okolí není moc času, když jsme na bazénu od 11-19. Ale dny volna máme v plánu využívat k výletům a prozkoumávání. Jednoho dne jsem si byl před prací zaběhat kolem 9km protože jsem se chtěl podívat k jednomu zálivu a potvrdilo se staré americké přísloví: "Všechny cesty končí u soukromého pozemku."

K samotné práci plavčíka. První den byl dosti hektický, protože pro mě Bruce přijel pozdě a moc nestíhal, takže mi nestačil ukázat všechny fígle, jak si kterou trubku zapnout a k čemu vlastně je (vychytal jsem je totiž bez popisků). A než jsem se stačil usadit, tak už jsem měl návštěvníky a po zbytek směny už to lepší nebylo. Tak jsem se rozhodl nechat si průzkum "pump room" a dalšího zákulisí na další den. Když jsem ten bazén viděl prvně, tak jsem si myslel, že to bude velmi relaxační práce a nikdo mi tam nebude chodit, ale hned první den jsem měl 15 lidí, z toho všechno jen maminky s malými dětmi, takže jsem měl 9 dětí na bazénu. Lépe řečeno v bazénu. Na dětech je nemilé, že do bazénu jednou vlezou a už nikdy nejdou ven. Což souvisí s tím, že jsem zjistil k čemu jsou záchody u bazénů. Pro plavčíky. Já jsem byl docela hodný, takže jsem je nechal skákat po nohou, když bylo v bazénu málo lidí a snažil jsem se udržovat balanc mezi striktním zákazem a naprostou svobodou. Krom toho, že na ně musíte dávat neustále pozor jsou děti fajn. Můžete se od nich dokonce naučit spoustu užitečných věcí (krom toho, jestli je lepší zmrzlina z Checkers nebo z McDonalds a zkrátka který fast food je nejlepší na co). Například už nikdy asi nezapomenu na kterou stranu se utahuje a povoluje. "Lefty loosy, righty tighty." Dále mám na bazénu devítiletého černoška, který bude jednoho dne asi rapper, protože si vždycky brouká stejný rytmus celou dobu svého pobytu v bazénu (což je asi 8 hodin mínus 6 minut). A mně to potom zní v hlavě, že se tím snažím nakazit spolubydly na bytě. A myslím, že se mi to trochu povedlo! "I am not part of the system! Here comes the MONEEEY!" Zkrátka chytlavá slova no...

Ale krom toho vám děti mohou taky pěkně zavařit. Rodiče se většinou uvedou do režimu spánku nebo z režimu spánku přivedou své mobilní telefony, takže je ratolesti moc nezajímají. Pak se rozdělí dětičky do skupinek (nebo jednotlivě) a začnou si hrát nějaké hry. Stačí okoukat, jak ta hra vypadá. A příště když se podíváte a vypadá to jinak, tak se nejspíš někdo topí. První den jsem ošetřoval jenom krvácející nos, což bylo fajn, protože jsem se zrovna začínal nudit. Byl to takový sourozenecký nešťastný šťouchanec. Ano děti, co děláte v bazéně, běžte se radši šťouchat na fb. Ale druhý den už byl trochu náročnější, to už jsem i skákal do bazénu a vytahoval jsem malou holčičku. Její maminka mi moc děkovala a asi se trochu zastyděla, tak po chvilce odjely. Ale ani by mě nepřekvapilo, kdyby si stěžovala, že jsem jí vytáhl bez jejího souhlasu. Jiná paní se mě hned ptala na jméno a pak mi požehnala. Můj malý rapper se dokonce po tom zážitku rozhodl, že bude taky plavčík. Líbil se mu prý můj "cannonball". Oni ti Američani prostě mají spirit a dokáží věci prožít trochu jinak než my. Já byl ale rád, že jsem se aspoň trochu v tom vedru zchladil. Zkrátka je to tu tak trochu jiný svět, lidi, kultura, všechno. Všechno je tu trochu větší dokonce i hmyz! Letos tu prý mají sedmnáctileté cikády, takže je každý den vytahujeme v plných kyblících z bazénu. Naše nepamatované povodně se tu snažíme věrozvěstovat a dokonce už jsme dostali i obavnou smsku, zda to nezasáhlo naše rodiny. 

Dneska mám třetí den práce a jsem na jiném bazéně, který je asi 40 vteřin (pěšky) od našeho bytu. Kluci mě "strašili", že si to užiju, ptž je to náš největší bazén (píšu strašili do uvozovek, protože ve skutečnosti milujeme, když je bazén plný dětiček, ehm). Ze začátku směny bylo zataženo, vyčistil jsem si celý bazén a nikdo mě nerušil, stihl jsem si i zaplavat a věnovat několik hodin internetu. Pak přišli Honza s Martinem, kteří se vrátili z kol, protože měli dnes volno a aspoň někdo tedy zaplnil bazén. Nakonec se tak 15 lidí sešlo a po hodince a půl začalo zase pršet a bazén se zase vylidnil. Ano, skutečně jsem si to dnes užil a měl jsem spoustu času napsat tenhle příspěvek. Kéž by to tu zítra bylo taky takové, ale předpověď není na mé straně.